Dvouleté dítě skoro nemluvíKdy vyčkat a kdy jednat

Přímá odpověď: rozptyl je ve dvou letech obrovský a „mlčenlivé“ dítě nemusí znamenat vůbec nic — spousta dětí se rozmluví skokem mezi druhým a třetím rokem. Vedle počtu slov sledujte hlavně, jestli dítě rozumí a chce se dorozumět. Dítě, které rozumí pokynům, ukazuje, nosí věci, dívá se vám do očí a „mluví“ gesty, jde nejspíš svou cestou. Když ale chybí porozumění nebo zájem o kontakt, nečekejte a zajděte k pediatrovi.

Co sledovat vedle počtu slov

Měřítko „kolem 50 slov ve dvou letech“ uvádí i VZP a je dobré ho znát — když dítě slov říká výrazně míň, stojí za to probrat to s pediatrem. Samotné číslo ale neřekne všechno, proto se dívejte i na tohle:

Rozumí? Dojde pro botu, když o ni poprosíte? Ukáže na obrázku psa? Porozumění jde vždycky před mluvením a o vývoji řeči hodně prozradí.

Chce se dorozumět? Tahá vás za ruku, ukazuje prstem, podává věci, střídá se s vámi ve „skoro rozhovoru“? Chuť sdílet je motor celého vývoje řeči.

Napodobuje? Zvuky zvířat, motor auta, kašlání. Napodobování je krok, který mluvení předchází.

Přibývá to? Ne kolik toho je teď, ale jestli je toho každý měsíc o kousek víc.

Kdy se objednat, ne vyčkávat

• dítě ve dvou letech nerozumí jednoduchým pokynům,
• neukazuje prstem a nesdílí pozornost (nepodívá se tam, kam ukážete),
• řeč nebo dovednosti se ztratily — dítě umělo slova a přestalo je používat,
• nereaguje na zvuky nebo na oslovení (vždy nechte vyšetřit sluch),
• v rodině je opožděný vývoj řeči a vy sami máte pocit, že něco nesedí.

Poslední bod berte vážně. Rodičovský pocit „něco nesedí“ je legitimní důvod k vyšetření a žádný lékař vás za něj nepošle domů s posměchem. Nejhorší scénář vyčkávání je ztracený rok; nejhorší scénář vyšetření je, že vám někdo řekne, že je všechno v pořádku.

Jak na to prakticky

Začněte u pediatra — posoudí celkový vývoj, vyloučí sluchovou vadu a v případě potřeby vystaví doporučení (žádanku) na logopedické vyšetření. Péče o dítě je pak hrazená z veřejného zdravotního pojištění; bez doporučení hrazená není.

U opožděného vývoje řeči se obvykle nezačíná nácvikem hlásek, ale prací s porozuměním a chutí komunikovat — tedy něčím úplně jiným, než si rodiče pod „logopedií“ představují.

Co doma rozjíždí řeč nejvíc

Komentujte, neptejte se. Místo „Co je to? Jak se to řekne?“ prostě popisujte: „Dáváme boty. Levá. Pravá. Hop, jdeme ven.“ Otázka je zkouška, popis je nabídka.

Nechte pauzu. Řekněte půlku věty a čekejte. Ticho po otázce je pozvánka — děti ji potřebují déle, než dospělí vydrží mlčet.

Nepředbíhejte. Když dítě ukáže na hrneček a vy mu ho hned podáte, nemá důvod nic říkat. Krátká pauza a nabídnuté slovo („piju? piju!“) dělá zázraky.

Čtěte obrázkové knížky. Ne příběh od začátku do konce — jen ukazujte a pojmenovávejte. Deset minut denně a pořád tytéž knížky; opakování je pro dítě to nejcennější.

Zpívejte a říkejte říkanky. Rytmus a rým jsou pro řeč lešení. Nemusíte umět zpívat.

Omezte pozadí. Puštěná televize nebo rádio v místnosti zhoršují to nejdůležitější — že vás dítě slyší zřetelně.

Co si nepřipouštět

Většinou to není vaše chyba. Opožděný vývoj řeči obvykle nebývá vaší vinou. Rodiče si vyčítají, že na dítě „málo mluví“, skoro vždycky — a skoro vždycky neprávem.

Nesrovnávejte se sourozencem ani s dětmi na hřišti. Rozptyl je ve dvou letech tak velký, že srovnání nic neřekne — jen vás vyděsí.

Ignorujte „ono to přijde samo“ i „to je hrozné“. Obojí je odhad člověka, který vaše dítě nevyšetřil.

Časté otázky

CTA: Až přijde čas na první úlohy, začínáme tam, kde dítě nepotřebuje písmena ani čísla — barvy, emoce a poslech. Podívat se na úlohy pro nejmenší.